Jak se naučit základní dovednosti pro přežití ve společnosti?
Tato úvaha je motivována mým zážitkem s vlastním synem.
Zdenda začal chodit do první třídy základní školy. Je to tradiční základní škola, s veškerými tradičními výukovými metodami, které si dokážete představit. Paní učitelka je moc milá Paní učitelka.
Dnes Zdenda dělal domácí úkol, ráno, místo včera odpoledne. Včera odpoledne už si nevzpomínal, že by nějaký úkol ještě měl (potřeboval si pustit hru na telefonu).
Trénoval čtení. Šlo mu to celkem dobře, ale zasekl se u jedné slabiky „le“, když ji opakovaně nedokázal zvládnout a ode mne (jako tradičně) se nedočkal omluvy ani usnadnění. Vymyslel vlastní přístup. Ono, bylo jich hned několik:
- stejně za to může ta holčička co mě vyrušovala
- počkám, až budou číst ostatní, zapamatuji si slabiku a pak to po nich zopakuji
- nesmím udělat chybu, protože pak před ostatními budu vypadat jako hlupák
Co tradiční vzdělávací systém učí hned od první třídy? Po měsíci a půl ve škole už ví Zdenda základní věci:
- nejlepší je hodit vinu na někoho jiného
- obcházet systém je nejpraktičtější dovednost
- hlavně nevybočit, první dobrá a průměrnost!
Možná si někdo řekne: „to je přeci v pořádku“, ale důsledek tohoto počínání ve společnosti se v ní následně odráží:
- neschopnost přijmout vlastní zodpovědnost za své činy a rozhodnutí je věc, kterou v koučinku řeším stále… spousta dospělých lidí, nevidí problém u sebe, ale neustále si stěžují jen na to, co kdo jim udělal a proč za jejich neúspěch můžou ostatní… a u mě končí již pouze uvědomělí klienti, kteří si uvědomují, že potřebují něco změnit na sobě…
- počet soudních sporů neúměrně roste, lidí si zvykli dělat věci na hraně zákona a co jim někdo nezakáže to prostě zkoušejí a dělají, často slýchávám o morálce, jenže ta má dnes tak široké hranice, že ani nevěřím, že reálně existuje, lidé se jí ohánějí ve snaze ovládat ostatní…
- chyba… základní, nejúčinnější a nejefektivnější nástroj učení, když jsou chyby něco špatného, snažíme se je nedělat a tak sklouzáváme k průměrnosti, nic nového nezkoušíme, bojíme se selhání a dál plujeme v průměrné šedi…
PS: se synem o těchto věcech mluvím, už ví, že za jeho neúspěch nemůže někdo jiný, ale ty ostatní věci budou chtít čas, aby pochopil, že jsou i jiné cesty.
2 Odpovědi
Dobrý den,
ve vašem článku máte několik zajímavých postřehů. Ovšem poté, co jsem si jej přečetl mne napadlo několik věcí.
Především, celý tento článek spadá pod vámi uvedený bod číslo 1.
Skutečně za toto může školský systém? Není to pouze přesouvání vlastní zodpovědnosti na instituci/systém?
2. Bod si nemyslím, že by bylo obcházení systému. V pedagogice se podobnému přístupu přezdívá Peer-learning a je to využívaný a vcelku efektivní způsob, který je součástí dnešních vln, které se právě snaží nabourat „ten starý zažitý systém“. Místo masáže frontální výukou se využívá práce ve skupině, kdy spolužáci se učí od spolužáků. (Např vypracování projektů a podobně.)
3. Opět si nemyslím, že je to chyba systému školství, spíše problematika dnešní společnosti, či snad naší kultury. Paní učitelka se mu (snad… ale pokud ano tak je to pochybení na straně konkrétního jednotlivce, ne školského systému) vysmívat nebude a spíše ho opraví. Vysmívat se mu za nevědomost budou spíše jeho spolužáci. A opět. Záleží na konkrétní třídě a kolektiv od kolektivu.
Navíc je naprosto přirozené, že za udělání omylu dostanete negativní zpětnou vazbu. Je správně, že když se vám něco nepovede, budete upozorněni, že to je špatně. Pokud ne, jste odsouzeni opakovat danou chybu v domění, že děláte správně. Problém nastává v momentě, kdy je tato negativní zpětná vazba přílišná a dojde k demotivaci jedince.
Negativní feedback není na škodu.
Absence pozitivního feedbacku je to co způsobuje úbytek motivace a pasivitu.
V závěru bych vás chtěl upozornit a ujistit. Nejenže existuje snaha a myšlenka renovovat systém školství a výuky, tyto snahy jsou v aktivním procesu. Problém ovšem je, že to nelze provézt z roku na rok a výsledky je přinejmenším obtížně objektivně kvantifikovat.
Zkrátka uvidíme jak to bude vypadat za pár let. Teď, když se vzdělávání konečně dostává do popředí pozornosti, jak to bylo potřeba už před 20 lety.
S pozdravem
Martin,
student pedagogiky a učitel.
Děkuji za komentář Martine, to co píšete je opravdu reálná snaha, zatím však vnímám, že spíše jednotlivců, což je skvělé a tento článek měl přispět právě pouze k této snaze něco ve školském systému změnit.